Drobečková navigace

O Karlovi IV.

Karel IV. (1316 – 1378), král český a císař Svaté říše římské, patří k výjimečným zjevům českých i evropských dějin. Jeho výrazná osobnost v sobě spojuje řadu zdánlivých protikladů.

Karel IV. byl vysoce vzdělaný, vroucně věřící, ale i drsně pragmatický. Tento ambiciózní vladař, prozíravý politik a urbanistický vizionář byl i  oddaným křesťanem. Byl však také skutečným Evropanem, jemuž byla vlastní kultura německá, francouzská i italská; své evropské vzdělání, rozhled a zkušenosti dokázal brilantně využít k povznesení všech teritorií, jimž vládl – a zejména pak zemí Koruny české.

Prahu si Karel IV. zamiloval a vytvořil z ní skvostnou evropskou metropoli, která vynikala (a stále vyniká) svou krásou, dodnes překvapivě moderním urbanistickým pojetím i svými uměleckými a duchovními statky.

Císař Karel IV. byl nejen vládcem, který kladl důraz na rozvoj svého královského sídla i zemí Koruny české, ale i skutečným Evropanem – a to jak rodem, tak, dalo by se říci, činem. Často pobýval v nejdůležitějších říšských městech, jako byl Norimberk, Řezno, Augsburg, Ulm, Bonn, Trevír či Cáchy.
Součástí jeho výchovy byl téměř sedmiletý pobyt ve Francii, praktickou část vzdělání nabyl v Lucemburském hrabství, mocenským praktikám se učil v italských městských signoriích, v severní Itálii získal také neocenitelné vojenské zkušenosti.

Prahu si však vybral a považoval ji za své mocenské centrum. Po celý život udržoval rozsáhlé diplomatické, ale především osobní vazby s panovníky vládnoucích evropských rodů. Pomáhala mu k tomu i promyšlená sňatková politika, týkající se všech jeho potomků a ostatně i Karla samotného. Dynastii Lucemburků a Prahu posunul do čela Evropy.

Když se 14. května roku 1316 v Praze narodil, nepatřilo České království ke středobodům tehdejšího světa. Mocensky nejsilnějším mužem Evropy byl dočasně francouzský král Filip IV. Sličný a život Evropy byl ovlivněn také přesunutím papežského sídla z Říma do Avignonu. To Karel považoval za nevhodné a určil si jako jeden ze svých úkolů vrátit sídlo papeže tam, kam historicky patří, tedy zpět do Říma. Sám ostatně přijal ve věčném městě korunu císařů Svaté říše římské v dubnu roku 1355.

Na svých cestách potvrzoval, že umění diplomacie a politického vyjednávání je jeho velkou předností. Zasahoval prakticky neustále do konfliktních situací, vždy s přehledem a vizí kodifikace práva. Francie, kde vládl rod Valois, byla oslabena dlouhodobými spory a válečným konfliktem s Anglií; Španělsko, dosud nejednotné, se ještě potýkalo s reconquistou i dynastickými problémy.

V říši byli největšími konkurenty Habsburkové, ale císař dokázal jejich vliv úspěšně omezit. Po vymření Anjouovců připravil půdu pro vládu svého syna Zikmunda v Uhrách, upevnil pozici Slezska a snažil se řešit vztahy s Piastovským Polskem. Tím však jeho zájem o Evropu zdaleka nebyl vyčerpán.


Evropan Karel IV. měl vždy na mysli také hospodářskou prosperitu, vzdělanost a kulturní rozvoj. Karel IV. položil dobré základy společnému rozvoji Evropy a zůstává inspirativní osobností i dnes.